Kvaltování, spočinutí a šábesová ekonomika

 

Z objektivních hledisek žijeme ve šťastné době a na dobré straně zeměkoule. Máme velký výběr všeho a máme mnohem více peněz, než je třeba k uspokojení existenčních potřeb. Naše rozpočtové omezení se v mnoha oblastech posunulo tak, že nás už vlastně neomezuje. Ke štěstí to ale nestačí.
Vybrat si v cukrárně ze sedmi dortů, kdy na všechny z nich máte chuť i peníze, může byt až psychologicky bolestivé. V momentě, kdy se projeden rozhodnete, vzdáváte se dalších šesti chutí a jste na pochybách, zda jste si místo pistáciového neměli dát oříškový, nebo ještě lépe čokoládový… nebo snad jablečný? Nejlepší by bylo ochutnat všechny, a tak z cukrárny odcházíte v rozpacích – nebo s přecpaným břichem, pokud jste nedokázali svému pokušení odolat.
Pro ekonomy je taková situace těžko uchopitelná. Ekonomie totiž převážně počítá se situací, kdy je člověk nenasycen (nesaturován) a rád by spotřebovával více (a také více vydělával). K základním předpokladům ekonomické vědy patří, že lidské potřeby jsou neomezené, zatímco zdroje ne. Na tomto principu stojí každá optimalizační teorie. To ovšem dávno není jediná varianta. Naše prostředky narostly o tolik, že si můžeme dovo­lit mnohem více než plné nasyceni. Naše saturace, náš bliss point je kdesi uvnitř množiny toho, co si můžeme dovolit, je uvnitř našeho rozpočtového omezení. Nalézt jej je stejné obtížné, jako když Komenský hledal Ráj srdce. Nemá-li člověk silnou vnitřní disciplínu, materiální přebytek jej může snadno dovést k přesycenosti a depresím. Ani jedno není blažený stav. A tak se snadno stane, že nadáváme pod tíhou vlastního nákupu, protože v naší civilizaci není na vděk místo. 
Tylor Durden, hlavní hrdina románu Klub rváčů, vykresluje modus vivendi konzumní společnosti následovně: „Člověk celý den pracuje v práci, kterou nesnáší, aby si mohl koupit věci, které nepotřebuje.“ Poválečné ob­dobí bylo charakteristické rychlým nárůstem bohatství, který odstartoval první vlnu kritiky konzumního života už v šedesátých letech. Naděje, k níž se upínala generace hippies, se ovšem ukázala jako lichá. Americká společnost se stala závislá nejen na svém bohatství, ale i na dluzích. Sociolog Ronald Inglehart po mnohaletém zkoumání fenoménu štěstí v mnoha zemích došel k závěru, že pocit blahobytu sice s přibývajícím bohatstvím roste, ale přírůstek je menší a menší – funkce blahobytu je konkávní. V bohatém světě štěstí s přibývajícím bohatství stoupá už jen minimálně. Není totiž kam stoupat.
Zda ekonomický růst vůbec zvyšuje blahobyt člověka, není tak jednoznačné. Tibor Scitovsky vydal důležitou práci Ekonomie bez radosti. Věda o radosti (do níž spadá i ekonomie) je předmětem zájmu mnoha osobností, jako je Charles Kenny, A. J. Oswald, Stefano zamagni nebo Luigi Bruni, a tento obor dochází k rozporuplným závěrům. Jak píše profesor Mlčoch: „Přestože v některých zemích se po 2. světové válce úroveň důchodů a životni standard zvýšily i o desítky procent, na škále subjektivně hodnoceného štěstí se nic nezměnilo, ba existují země a časové úseky, kdy vývoj na ose ,štěstí-bohatství‘ jde úplně protikladným směrem . Tento paradox bývá označován jako ‚Easterlinův paradox štěstí‘. Ekonom hlavního proudu a ekonometr budou možná ke konstatovanému paradoxu štěstí skeptičtí.“ (Mlčoch L., Ekonomie štěstí: proč méně může být více)
 
Risultati immagini per radost

 

O tom, že veškeré kvaltování toliko pro hovada dobré jest, mluvil již Jan Amos Komenský. Výmluvný je též citát z Beckettova Čekání na Godota:
 
Vladimír: Řekněte to, i když to není pravda.
Estragon: Co mám říct?
Vladimír: Řekněte: Jsem šťastný.
Estragon: Jsem šťastný.
Vladimír: Já také. Estragon: Já také.
Vladimír: Jsme šťastní. (Ticho.)
Co teď budeme dělat, když jsme šťastní?
Estragon: Čekat na Godota.
 
I kdybychom pomyslný bod štěstí nalezli, umíme v něm spočinout a neplahočit se zas dál? Jak takový bod vlastně poznáme? A nejsme na něm právě teď? Zdá se totiž, že jsou dva způsoby, jak být konzumně šťastný: neustále spotřebu eskalovat (k dosažení další jednotky štěstí potřebujeme čím dál tím víc konzumního materiálu), nebo si uvědomit, že máme dostatek. To druhé je velice základní kontemplační cvičení, ve kterém si většina lidí uvědomí, že nouzí vskutku netrpí.
 
Jediné, čeho máme nedostatek, je nedostatek samotný.

 

A proto ať žije půst! A nám ať se daří, abychom ho doopravdy žili…
(Redakčně upraveno podle  knihy Ekonomie dobra a zla jejímž autorem je Tomáš Sedláček, strany  238-240.)