Author: Camida

Střípky z konviktu II.

Pět týdnů se sešlo s pěti týdny a nadešel čas poodhalit další střípky z konviktního života. Stalo se toho spoustu. Proto se budeme muset jen letmo a zhurta podívat na několik hlavních událostí uplynulého měsíce.

Hned začátkem března jsme se účastnili VIRu – duchovní obnovy pro mladé muže v semináři. Připravovali jsme sobotní adoraci, která se všem velice líbila.

Následující týden se nesl ve znamení irských tanců a zpěvů. Přijeli k nám bohoslovci z Irska, což pro nás bylo důležité zejména v souvislosti s fotbalovým turnajem. Náš konviktní tým hrál elegantně, atraktivně i s noblesou a došel si pro zasloužené první místo! S odstupem času lze přiznat, že rozhodující gól byl možná sporný, přesto se můžeme zaradovat a uznale poplácat po ramenou.

 Risultati immagini per fotbal

Hned po vítězném turnaji jsme se ztišili k rekolekci s P. Radkem Tichým z Prahy. Tématem byl tentokrát starobylý velikonoční zpěv Exsultet. Kromě pilné včely jsme rozjímali také nad velikostí modlitby, Církve, velikonoční svíce a liturgie. A také jsme se začali těšit na Velikonoce. Celý víkend byl natolik poutavý, že i otec Tichý si zaslouží uznalé poplácání po ramenou.

Ke konci března jsme zavítali na dva velkolepé pohřby. Nejprve sestry Karolínky, která dlouhou dobu žila s námi v semináři – usmívala se, zašívala kalhoty, přišívala knoflíky a modlila se za nás.

Poté také pohřbu otce kardinála Vlka, kde jsme spolupracovali na přípravách celé akce.

S přicházejícím jarem jsme ještě podnikli první výpravy do přírody, které byli okořeněny prolézáním různých rour, dočkali jsme se prvního venkovního fotbalu a zažili nespočet dalších radostných okamžiků!

I vám přejeme radostně prožité období jarního rozpuku, modlete se prosím za nás a těšte se spolu s námi na Velikonoce!

Půst! Pohledem ekonoma?

Kvaltování, spočinutí a šábesová ekonomika

 

Z objektivních hledisek žijeme ve šťastné době a na dobré straně zeměkoule. Máme velký výběr všeho a máme mnohem více peněz, než je třeba k uspokojení existenčních potřeb. Naše rozpočtové omezení se v mnoha oblastech posunulo tak, že nás už vlastně neomezuje. Ke štěstí to ale nestačí.
Vybrat si v cukrárně ze sedmi dortů, kdy na všechny z nich máte chuť i peníze, může byt až psychologicky bolestivé. V momentě, kdy se projeden rozhodnete, vzdáváte se dalších šesti chutí a jste na pochybách, zda jste si místo pistáciového neměli dát oříškový, nebo ještě lépe čokoládový… nebo snad jablečný? Nejlepší by bylo ochutnat všechny, a tak z cukrárny odcházíte v rozpacích – nebo s přecpaným břichem, pokud jste nedokázali svému pokušení odolat.
Pro ekonomy je taková situace těžko uchopitelná. Ekonomie totiž převážně počítá se situací, kdy je člověk nenasycen (nesaturován) a rád by spotřebovával více (a také více vydělával). K základním předpokladům ekonomické vědy patří, že lidské potřeby jsou neomezené, zatímco zdroje ne. Na tomto principu stojí každá optimalizační teorie. To ovšem dávno není jediná varianta. Naše prostředky narostly o tolik, že si můžeme dovo­lit mnohem více než plné nasyceni. Naše saturace, náš bliss point je kdesi uvnitř množiny toho, co si můžeme dovolit, je uvnitř našeho rozpočtového omezení. Nalézt jej je stejné obtížné, jako když Komenský hledal Ráj srdce. Nemá-li člověk silnou vnitřní disciplínu, materiální přebytek jej může snadno dovést k přesycenosti a depresím. Ani jedno není blažený stav. A tak se snadno stane, že nadáváme pod tíhou vlastního nákupu, protože v naší civilizaci není na vděk místo. 
Tylor Durden, hlavní hrdina románu Klub rváčů, vykresluje modus vivendi konzumní společnosti následovně: „Člověk celý den pracuje v práci, kterou nesnáší, aby si mohl koupit věci, které nepotřebuje.“ Poválečné ob­dobí bylo charakteristické rychlým nárůstem bohatství, který odstartoval první vlnu kritiky konzumního života už v šedesátých letech. Naděje, k níž se upínala generace hippies, se ovšem ukázala jako lichá. Americká společnost se stala závislá nejen na svém bohatství, ale i na dluzích. Sociolog Ronald Inglehart po mnohaletém zkoumání fenoménu štěstí v mnoha zemích došel k závěru, že pocit blahobytu sice s přibývajícím bohatstvím roste, ale přírůstek je menší a menší – funkce blahobytu je konkávní. V bohatém světě štěstí s přibývajícím bohatství stoupá už jen minimálně. Není totiž kam stoupat.
Zda ekonomický růst vůbec zvyšuje blahobyt člověka, není tak jednoznačné. Tibor Scitovsky vydal důležitou práci Ekonomie bez radosti. Věda o radosti (do níž spadá i ekonomie) je předmětem zájmu mnoha osobností, jako je Charles Kenny, A. J. Oswald, Stefano zamagni nebo Luigi Bruni, a tento obor dochází k rozporuplným závěrům. Jak píše profesor Mlčoch: „Přestože v některých zemích se po 2. světové válce úroveň důchodů a životni standard zvýšily i o desítky procent, na škále subjektivně hodnoceného štěstí se nic nezměnilo, ba existují země a časové úseky, kdy vývoj na ose ,štěstí-bohatství‘ jde úplně protikladným směrem . Tento paradox bývá označován jako ‚Easterlinův paradox štěstí‘. Ekonom hlavního proudu a ekonometr budou možná ke konstatovanému paradoxu štěstí skeptičtí.“ (Mlčoch L., Ekonomie štěstí: proč méně může být více)
 
Risultati immagini per radost

 

O tom, že veškeré kvaltování toliko pro hovada dobré jest, mluvil již Jan Amos Komenský. Výmluvný je též citát z Beckettova Čekání na Godota:
 
Vladimír: Řekněte to, i když to není pravda.
Estragon: Co mám říct?
Vladimír: Řekněte: Jsem šťastný.
Estragon: Jsem šťastný.
Vladimír: Já také. Estragon: Já také.
Vladimír: Jsme šťastní. (Ticho.)
Co teď budeme dělat, když jsme šťastní?
Estragon: Čekat na Godota.
 
I kdybychom pomyslný bod štěstí nalezli, umíme v něm spočinout a neplahočit se zas dál? Jak takový bod vlastně poznáme? A nejsme na něm právě teď? Zdá se totiž, že jsou dva způsoby, jak být konzumně šťastný: neustále spotřebu eskalovat (k dosažení další jednotky štěstí potřebujeme čím dál tím víc konzumního materiálu), nebo si uvědomit, že máme dostatek. To druhé je velice základní kontemplační cvičení, ve kterém si většina lidí uvědomí, že nouzí vskutku netrpí.
 
Jediné, čeho máme nedostatek, je nedostatek samotný.

 

A proto ať žije půst! A nám ať se daří, abychom ho doopravdy žili…
(Redakčně upraveno podle  knihy Ekonomie dobra a zla jejímž autorem je Tomáš Sedláček, strany  238-240.)

Střípky z konviktního života

 Jsme zpátky v Olomouci! Po třech týdnech strávených nejdříve v tichu exercicií a následně v ruchu světa na praxích, jsme se sjeli zpátky, abychom pokračovali ve formaci. A co zajímavého se za posledních pár dní v konviktu událo?

Přes víkend proběhly pravidelné rekolekce. Ty by se tentokrát dali nazvat téměř „MegaRekolekcemi“. Otci biskupovi Konzbulovi jsme totiž naslouchali společně se všemi bohoslovci. Zamýšleli jsme se především nad Ježíšovým výrokem „Já jsem cesta, pravda a život“, ale taky jsme se modlili, čerpali sílu i svěžest do dalších dnů a dobře odpočívali.

Rekolekcí se zúčastnil také náš spolubratr Franta Kuchař, kterého jsme přivítali s radostí a jásotem.

V neděli konečně došlo na vyhlášení našeho velkolepého šachového turnaje. Uveďme stručně jeho dlouhou historii. Už od září bylo možné se do něj zapisovat, slavnostní zahájení proběhlo po třech měsících intenzivních příprav a vyhlášení se konalo téměř měsíc od konce finálové partie. Přiznejme si, že to v historii šachu nemá obdoby. Vyhrál otec Alfréd. Vysloužil si potlesk a zlatavou sochu šachového krále.

Immagine correlata

Ze sportovních událostí týdne se ještě sluší vyzdvihnout, že fotbalový zápas Čech proti Moravě jednoznačně opanovali borci z Čech.

Samozřejmě jsme věnovali čas také pilnému studiu, modlitbě a rozjímání. Do konce února se podávají přihlášky na Teologickou fakultu, proto budeme rádi za vaší modlitbu, abychom úspěšně hledali a nalézali Boží vůli.

To je pro tentokrát všechno. Pokud zbude i příště trochu času, můžete se těšit na další střípky ze života v konviktu!

Matěj Jirsa

Hodiny klavíru

Tento příběh píši na naléhání svých přátel. Jmenuji se Mildred Honor. Jsem bývalá učitelka hudby na základní škole v Des Moines ve státě Iowa.  Vždycky jsem si přivydělávala výukou hry na klavír. Dělala jsem to tak přes 30 let. Během těchto let jsem zjistila, že děti mají mnoho úrovní muzikálního nadání. Přestože jsem se nikdy nesetkala se zázračným dítětem, učila jsem několik velmi talentovaných studentů. Měla jsem ale i žáky, kterým muzikální nadání naprosto chybělo.  Jedním z takových žáků byl Robby. Bylo mu 11 let, když ho jeho matka (samoživitelka) přivedla na jeho první hodinu klavíru.

 

Výsledek obrázku pro klavír

 

Mám raději, když studenti (zejména chlapci) začínají v mladším věku, což jsem také vysvětlila Robbymu. Ale Robby mi řekl, že to byl odjakživa sen jeho matky slyšet ho hrát na klavír. A tak jsem ho přijala.  Na konci každé hodiny, kterou jsme měli každý týden, vždycky říkal: „Maminka si mě jednou přijde poslechnout.“ Mně to ale připadalo beznadějné, protože on prostě neměl žádné vrozené nadání. Jeho matku jsem znala jen od vidění, když přivezla Robbyho nebo když na něj čekala ve svém starém autě. Vždycky zamávala, usmála se, ale nikdy nepřišla dovnitř.  Pak jednoho dne Robby přestal na hodiny docházet. Chtěla jsem mu zavolat, ale usoudila jsem, že se kvůli nedostatku nadání rozhodl věnovat něčemu jinému. Byla jsem i ráda, že přestal chodit. Byl pro mou výuku špatnou reklamou!  Za několik týdnů potom jsem poslala studentům pozvánku na recitál.  K mému překvapení mě Robby (který dostal pozvánku) požádal, jestli by se mohl recitálu zúčastnit. Řekla jsem mu, že recitál je jen pro stávající studenty a jelikož on odešel, nemůže se zúčastnit.  Řekl mi, že jeho matka byla nemocná a nemohla ho na hodiny klavíru vozit, ale on že po tu dobu cvičil. „Prosím, slečno Honor, já prostě musím hrát,“ naléhal. Nevím, co mě vedlo k tomu, že jsem mu dovolila na recitálu vystoupit – možná to byla jeho neústupnost, nebo možná mi něco uvnitř říkalo, že to bude v pořádku.  Nadešel večer recitálu a tělocvična střední školy byla plná rodičů, příbuzných a přátel. Zařadila jsem Robbyho na konec programu, těsně před své vystoupení, kdy jsem měla poděkovat všem studentům a zahrát závěrečnou skladbu. Říkala jsem si, že pokud by to nějak pokazil, bude to až na konci programu a já svým závěrečným vystoupením budu moci zachránit jeho špatný výkon.  Reciál proběhl hladce. Bylo vidět, že se na něj studenti připravovali. Pak přišel na pódium Robby. Měl zmačkané šaty a jeho vlasy vypadaly, jako by si je učesal kuchyňským šlehačem. „Proč nebyl oblečen jako ostatní studenti?“ pomyslela jsem si. „Proč mu matka pro tento výjimečný večer alespoň neučesala vlasy?“  Robby si odsunul stoličku a já byla překvapená, když oznámil, že bude hrát Mozartův Koncert č. 21 C-dur. To, co jsem pak slyšela, mě vyvedlo z míry. Jeho prsty se zlehka pohybovaly po klávesách, dokonce po nich hbitě tančily. Přecházel z pianissima do fortissima, z allegra to virtuosa; jeho suspendované akordy, které interpretace Mozarta vyžadovala, byly úžasné! Nikdy jsem neslyšela někoho v jeho věku tak dobře zahrát Mozarta.  Po šesti a půl minutě skončil velkým crescendem a všichni stáli a zuřivě tleskali!!!  Ohromená a v slzách jsem vyběhla na pódium a ve velké radosti jsem Robbyho objala.  „Robby, nikdy jsem tě neslyšela takhle hrát, jak jsi to dokázal?“ Robby to vysvětlil do mikrofonu: „Víte, slečno Honor, pamatujete si, jak jsem vám říkal, že moje maminka je nemocná? Měla rakovinu a dnes ráno zemřela. A víte… ona se narodila hluchá a dnes večer to bylo vůbec poprvé, co mě slyšela hrát. A já jsem chtěl, aby to bylo výjimečné.“  Ten večer nezůstalo v sále jediné oko suché. Když lidé ze sociální služby odváděli Robbyho z pódia, aby ho umístili do Fosterova ústavu, všimla jsem si, že i jejich oči byly červené a opuchlé. Pomyslela jsem si, o kolik se můj život obohatil tím, že jsem přijala Robbyho za svého žáka.  Ne, nikdy jsem neučila zázračné dítě, ale tento večer jsem se já stala zázračným studentem … Robbyho. On byl učitelem a já byla žákyní, protože mě naučil, co je vytrvalost, láska a důvěra v sebe sama. A možná taky jak na někoho vsadit, i když nevíte proč.  O několik let později přišel Robby o život při nesmyslném bombovém útoku Alfreda P. v Murray Federal Building v Oklahoma City v dubnu 1995.

Jdeme sloužit…

Již za pár dní opustíme základnu a vydáme se do sněhem zapadané Rokole. Prostě vypadneme někam, kde nebude ani internet, ani počítačová místnost, zkoušky, zápočty a další povinnosti všedního dne… Před námi je týden exercicií. Tedy týden modlitby a ztišení před naším Pánem.

„Můj podíl je Hospodin,“ praví má duše, proto na něj čekám.
Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho dotazuje.
Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu Hospodina.

Pláč 3, 24-26

Výsledek obrázku pro služba hospic

Po týdnu ve ztišení se pustíme opět do akce. Tentokráte se rozjedeme do všech koutů České Republiky, abychom sloužili v hospicech, nemocnicích a domovech důchodců.

 

To, co načerpáme ve dnech silentia a modlitby chceme předat těm, které potkáme na svých praxích. Nepřineseme uzdravení, vyřešení všech problémů nebo těžkostí lidského života… To víme. Ale také víme, že se můžeme  pokusit přinést „lásku, radost a pokoj“ (Gal 5, 22), tedy bohatou úrodu plodů, jež dává Duch svatý.